Jedna z nejlepších věcí, které jsem v poslední době četl, je tento kousek „O pomalosti“ od středního přispěvatele Savala Nolana.
Nolan píše o obchůdku se sendviči, který navštěvovala v Itálii, a o pánovi, který tam pracoval za pultem, sám a svým neuspěchaným tempem. Všechno, co muž udělal, od zapsání zákaznické objednávky až po zabalení hotového sendviče, bylo provedeno „pečlivě“, „jemně“ a hlavně „pomalu“.
„Pochopil jsem, že [jeho] pomalost byla obětí lásky a byla velmi krásná,“ píše Nolan. "Taková přemýšlivá - dokonce rytířská - pomalost je teď vzácná."
Není to pravda? Život se zdá být věčně uspěchaný a mnoho z těchto uspěchaných zpráv je záměrných. Jdeme rychle, abychom toho stihli víc, protože dělat víc=je produktivnější, o což se samozřejmě musíme všichni snažit. Méně není více; více je více. Želva bije zajíce jen v bajkách. Nebo se alespoň zdá, že to je převládající étos.
Myslím, že některé z tempa moderního života jsou také vedlejším produktem (nebo možná chybou) našich oblíbených nástrojů a hraček.
Psaní a psaní SMS jsou ze své podstaty rychlé a online čtení podporuje skenování, nikoli ponoření. Internet ví, že se u nás zastavujeme jen na krátké „kontroly“, ne na pohodové návštěvy. A tak to jde rychle a povzbuzuje nás, abychom drželi krok (a brzy se znovu vrátili).
Friedrich Nietzsche zaznamenal změnu ve své próze poté, co přešel z pera a papíru na rychlejší psací stroj – což byl v té době nový vynález –, že „naše psací zařízení se podílí na utváření našich myšlenek“. Pokud nás naše technologie neustále nabádají, abychom zrychlili, naše mysl a chování pravděpodobně budou následovat příkazy. Všiml jsem si toho na sobě. Poté, co jsem strávil spoustu času čtením a odpovídáním na e-maily, si někdy připadám jako postava z videohry, která pohltila nějaký žeton rychlosti; myšlenky se mi honí, mluvím rychleji než obvykle a téměř mi cuká napětím. To vše jsou příznaky zvýšené aktivace sympatického nervového systému (také znám jako systém bojuj nebo uteč), který během období stresu nastartuje.
Pochybuji, že jsem výstřední. I když je překvapivě málo výzkumů o účincích různých online úkolů na aktivitu nervového systému, výzkum v časopise PLOS ONE našel souvislost mezi problematickým používáním internetu a zvýšenou aktivací sympatiku. Chronická aktivace sympatiku (což se děje, když jsme chronicky ve stresu) je spojena s téměř každou nemocí, která trápí moderní lidi. Rakovina, hypertenze, obezita, imunitní dysfunkce, nespavost, deprese a úzkost jsou pravděpodobnější, když se sympatický nervový systém člověka neustále zvyšuje.
Nemyslím si, že rychle je nutně problém. (Cvičení je často rychlé a je spojeno se zlepšenou regulací sympatického nervového systému.) Místo toho si myslím, že spěch nás dostává do problémů. Můžete se pohybovat rychle, aniž byste spěchali. Ale strávit příliš velkou část svého života ve spěchu – když se váš mozek a tělo snaží odejít – se zdá jako sjednocující rizikový faktor pro mentální, metabolické, vaskulární a endokrinní dysfunkce.
Na druhé straně se zdá, že pomalost je protijed.
Vyberte si důkazy podporovanou formu stresové nebo relaxační terapie – meditace, všímavost, jóga, tai chi, progresivní svalová relaxace, zahradničení – a všimnete si, že pomalost je vlastnost. Všechny tyto aktivity podporují sníženou aktivitu sympatiku a zvýšenou aktivitu parasympatiku, což je často popisováno jako „brzda“ reakce těla bojuj nebo utíkej.
Nemyslím si, že bychom se všichni museli věnovat józe nebo meditaci, abychom zachytili tyto výhody (ačkoli obojí je skvělé). Myslím, že tyto praktiky se staly tak populární, protože působí proti freneticismu, který prostupuje moderní život. Alternativním řešením – snadněji se řekne, než udělá – je věnovat se své obvyklé práci klidnějším tempem.
Sám na tom pracuji. Všiml jsem si, že často a bez dobrého důvodu si prostě nedávám dostatek času na to, abych něco udělal, aniž bych to uspěchal. Na schůzky odjíždím na poslední chvíli, kvůli provozu nebo jiným zpožděním se stavím okamžitě. Nebo se pokusím zabalit tři věci do odpoledne a všechny je rychle projet s okem na hodinkách, než abych si vybral jednu nebo dvě a ušetřil si ten stres.
Proč to dělám sám sobě? Jsem si jistý, že zčásti je to konstituční – přesně tak, jak jsem zapojený –, ale také si myslím, že tato snaha více zabalit a udělat více je kulturní.
Strávil jsem poslední rok v jižním Německu a zdá se, že všichni moji přátelé zde žijí na nižší rychlost než moji kamarádi doma. Zjistil jsem, že setkání na oběd bude pravděpodobně dvouhodinová záležitost, a to i v rušném všedním dni. Není to tak, že by moji němečtí přátelé měli každý den dlouhé obědy. Ale pokud se mají sejít na jídlo s přáteli, nebudou to uspěchat. Pokud na to opravdu neměli čas, oběd raději vynechali, než aby se ho snažili vmáčknout. Snažím se poučit z jejich příkladu.
Přibližně v polovině minulého století se lékařští výzkumníci zajímali o fenomén, který nazývali „uspěchaná nemoc“. Někteří to popisovali jako „agresivní a neustálý boj o dosažení více a více za méně a méně času“ a věřili, že to přispívá k srdečním problémům a podporuje nezdravý emocionální stav.
"Spěchá nemoc" dávno vyklouzla z lékařského lexikonu. Možná je čas to vrátit.
Původně publikováno na médiu.